O ALUZÍCH V DÍLE LITERÁRNÍM
18.10.2012
Při interpretaci literárního díla se téměř vždy dostaneme k problému aluzí, respektive ke dvěma problémům aluzí. První je "Jak a kde je najít?" a druhý "Jak je interpretovat?" V tomto článku se chci zaměřit na první problém, tedy hledání aluzí a v návaznosti na něj i na problém interpretace, neboť, jak ukážeme, není aluze bez interpretace.
Jako příklad si vezměme báseň Otokara Březiny „Nálada“ (sbírka Svítání na západě) a její verše:
Šla bledá únava pod stromy nehybnými,
po bok mi usedla, v tvář dechla tušeními,
stesk věčné otázky mi v zraky ponořila
a řečí mrtvých slov s mou duší hovořila. 1
Aluzi můžeme vnímat jako signifikantní podobnost mezi literárním dílem nebo prvkem v literárním díle (větou, slovem atp.) a jiným literárním dílem, neliterárním uměleckým dílem (obrazem, hudební skladbou, sochou atp.) nebo obecně nějakým prvkem mimo dané literární dílo (osoba, kraj, filosofický koncept atp). Slovo signifikantní, které je samo o sobě problémové, poněvadž míru signifikance určuje recipient, lze vymezit jako nikoli běžnou koexistenci. Pravděpodobně bychom tedy jako aluzi nevnímali výskyt slova šla v Březinově básni a výskyt slova šel v Bezručově baladě „Maryčka Magdonova“: „Šel starý Magdon z Ostravy domů […]“ Důvodem by zřejmě byla absence dostatečně signifikantní významové podobnosti. Zde je ovšem nutno poznamenat, že kdyby jiný recipient těchto básní koexistenci daného slova za aluzi považoval a jako aluzi ji odůvodnil, nelze mu v tom zbraňovat, neboť míru signifikance určuje, jak bylo poznamenáno výše, recipient. Pro další interpretaci ale toto za aluzi nepovažuji, ovšem pouze jako una persona interpretans. Důvodem pro vyloučení této koexistence jako aluze je nemožnost její interpretace. Současný výskyt slov v obou básních nejsem s to významově vysvětlit, tedy bez interpretace nejsou aluze. Výskyt tedy zůstává podobností (oba autoři užili stejného slova), ovšem nikoli signifikantní.
Výraz „stesk věčné otázky“ je možno interpretovat jako aluzi k filosofickému konceptu otázky po smylsu života. Bledá únava, kterou interpretuji jako smrt nebo jako objekt zastupující víru, se táže lyrického subjektu po smyslu života. Další aluzí může být výraz „řečí mrtvých slov“, a to na latinský jazyk, který byl v Březinově době používán jako výhradní liturgický jazyk římskokatolické církve. Latina je často označována jako mrtvý jazyk, neboť se neužívá ke všem druhům komunikace (např. ke konverzaci). Je to tedy jazyk křesťanské církve, která výkladem evangelia odpovídá na věčnou otázku po smyslu života. Co je ale „bledá únava“? Zde nenacházím aluzi, interpretuji tedy tento výraz jako metaforu. Výraz bledá únava v sobě značí negativní postoj subjektu ke skutečnosti (bledá značí neatraktivitu, bezbarvost doslovnou i metaforickou, barvu chorobnou; únava představuje negativní působení na subjekt zvenčí, něco umenšuje jeho síly). „Bledou únavou“ tedy může být jak smrt (chorobná barva, něco beroucího sílu), tak metaforicky negativně pojatá víra (neatraktivní, myšlenky na smrt ubírají sílu žít nyní, evangelium jsou mrtvá slova). Báseň v této části je buď setkáním se smrtí nebo s vírou, kterou lyrický subjekt pravděpodobně odmítá.
Jak lze vidět, ani rozbor aluzí nezodpoví otázku po smyslu literárního díla jasně a přesvědčivě. Způsobují to zejména tři faktory – literární dílo se neskládá jen z aluzí, každý recipient může nalézt aluze jinde a konečně, a to je bod nejzásadnější, každý je může jinak interpretovat. Toto ovšem není pesimistický závěr, znamená to pouze, že aluzí a interpretací je potenciálně bezpočet.
Četba ale není luštění hádanek s cílem nalezení jednoho jasného smyslu (na to jsou křížovky), nýbrž proces hledání a především přemýšlení. A právě to je na četbě tím prvkem, který z ní dělá činnost jedinečnou a vpravdě myšlenkově obohacující.
Poznámka:
1 Otokar Březina, „Nálada,“ Tajemné dálky, Svítání na západě, Větry od pólů (Blansko: Ad Fontes, 2004) 69.
© Lingvisticko-literární listy